Bez dozoru

12. srpen 2017 | 22.31 |

Předně musím říct, že jsem utahaná jako kotě. Nicméně teď mám opět chuť napsat (byť možná krátký) článek, tak vzhůru do toho. Je to mnohem lepší než vnímat ten všudypřítomný bordel, který vznikl z akce malování kuchyně.

I když jsem od mé poslední expedice nikde pořádně nebyla, práce je pořád stejně výživná. Nyní je to nešťastné období dovolených, kdy je dobrá polovina IT pracovníků v kelu, a problémy tak musí řešit hrstka statečných. Asi jsem si měla vzít dovolenou taky.

Jedním z uprchlíků je i šéf, který prchnul opravdu ve velkém stylu. Přeji mu to, samozřejmě, nicméně mé sobecké já zachvacuje panika každé ráno, kdy vstávám do práce. Nějakým záhadným způsobem se stalo, že mi byl opravdu svěřen do péče firewall a dohled nad sítí. Jásat jsem mohla tak prvních pár hodin, než mi drahá síť předvedla nádhernou sérii výpadků, kterou bylo třeba řešit.

Upřímně, když jsem si později sáhla do svědomí, asi bych se na nějaký výpadek po vzoru ostatních taky vyflákla, nicméně vždycky si vzpomenu na šéfovo zapálení a věčné bičování všemožných existencí, dokud se nedalo vše do pořádku. No, a tak hlídám, řeším a buzeruju víceméně na jeho počest :).

Už delší dobu bojuju s problémem, kdy si ze mě ostatní buď dělají na féra prdel, nebo mě absolutně neberou jako kompetentní osobu (mám pro ně škatulky debilové a arogantní pičusové). Je však pravda, že já sebe taky beru spíš jako náhodného kolemjdoucího než kompetentní osobu, ale řešte něco bez špetky autority...

O to větší mi udělalo radost, že se většina výpadků vyřešila. První výpadek, který nikoho přímo neohrožoval, a tedy ani nikoho nezajímal, jsem po opakovaném oddalování nahlásila osobě, která mě zcela otevřeně má na salámu. Fakt jsem očekávala, že se na mě vykašle. Ve své podstatě jsem měla pravdu, nicméně během dvou hodin výpadek jen tak sám zmizel. Vítěz!

I zbylé selhání drátů se dalo nakonec do pořádku. Ale stálo mě to dost nervů.

Tohle nechtěné řešení problémů mělo akorát za efekt, že se ze mě najednou v očích ostatních kompetentní osoba stala. Vize znechuceného operátora, který se mnou chtěl řešit nějaký další výpadek, a nedostal ze mě nic kloudnějšího než "eeeee..", mi asi zůstane ještě dlouho :).

A tak mé sobecké já stále křičí šéfe, vrať se!

Krom výpadků další malér – smyčka po xté a ještě desetkrát k tomu. Tentokrát jsem opravdu měla stažený zadek, protože to byla sakra vzdálená lokalita, ten switch očividně pod tíhou smyčky kolaboval, a já neměla šajna, jak to zastavit. Finále? Kabel, který byl bodlý tam, kde rozhodně být neměl. Pořád nemůžu uvěřit, že ta nehmatatelná teoretická hrozba z dob studia může nabrat tak reálný a hrozivý směr. Nikdy, nikdy, nikdy nebodat kabel jen tak na blind. Nikdy!

Uff. Mé díky, drobet ta tíha spadla. Není to tak, že by se firma hroutila. Jen mě děsí to brzké vystřízlivění z jistoty, že síť dokáže běžet bez dozoru minimálně měsíc bezproblémově. Houby.

Krom času, kdy se zrovna nehroutím nad dohledovým systémem, připravuji akci kotě do bytu. Už delší dobu je mi teskno po druhé kočce, a tak jsem se rozhodla vzít si z útulku dalšího kočičího přítele. Zatím jsem ve fázi přípravy, ale počítám příští týden s návštěvou útulku. Těším se, i když se bojím, jak ho můj starý kocour přijme. To se uvidí.

Také jsem si v rámci pokusu o nějaký pohyb pořídila koloběžku. Nerada se držím trendů, nemusím mít to, co všichni.. ale koloběžkování je super záležitost. Po počátečních nesmělých pokusech se už přepravuju vcelku obstojně na delší vzdálenosti, zvládám kopce i kočičí hlavy. Nicméně na kolaps vypadám v cíli pořád.

20170812

Kočičí ulice.

eN

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře